Say hello

Nejhezčí neděli a velkou pusu ze Španělska! Jak se máte? Já se cítím odpočatá, plná energie a nadšení, a to i přesto, že vlastně nestíháme. Tedy stíháme cestovat, poznávat nová místa, jíst, užívat si sluníčka, moře, písku, přeplněných i prázdných pláží, západů slunce, sami sebe a bavit se. Na ostatní povinnosti (i na ty příjemné) ale jaksi čas nezbývá. A je to vlastně fajn…volný čas a kor dovolená se má užívat naplno! A protože vím, že je lepší psát s nápadem, než bez něj, raději si na tu vhodnou chvíli počkám.

Jak se tady zatím máme? No, řekla bych, že letos nám byly přány menší komplikace :D. Nejdřív to byla docela větší komplikace s autem, kdy jsme se dostali do situace, že se s autem nesmělo jezdit – tedy, nikam daleko. Naplánované výlety do Alicante i Valencie, kam jsme mimochodem ve středu měli jet vyzvednout mou drahou polovičku, prostě a jednoduše padly. Padl i výlet do supermercada pro jídlo, kam jsme následně nadšeně vyrazili pešky. No, ve třiceti stupních do kopce, cesta víc jak půl hodiny – ono vás to nadšení brzy přejde – tedy minimálně po cestě zpět, kdy jste sice nakoupili jen to nejnutnější, ale i přesto se o tašky dělíte, protože jsou těžší, než vaše oblíbené činky na cvičení. Ale tak, fitko done!

Když jsme u těch velkých výletů, říkáte si: tak snad existuje vlak nebo autobus. Jenže, když ten autobus nejede ráno a vy to máte na nádraží asi 10 kilometrů, řešíte jinou možnost, jak se dostat do cíle. A tou je vlak – nebo spíš tramvaj? Představte si něco mezi. Jako správnej rebel dorazíte autem na vlakovou zastávku s půl hodinovým předstihem. Na informační desce jsou rok staré informace, které ještě ke všemu nic moc neříkají. Na internetu vám spoje hezky navazují – ze zastávky do Calpe a pak směr Alicante. Jak prosté a jednoduché. Že by dvacet minut zpoždění? Zkoumáme okolí a všímáme si, že by vlak tím zarostlým křovím, které se táhne přes koleje asi těžko projel. Internet ale říká, že jede. Stará cedule nenápadně (malým písmem) odkazuje, že vlak nejede, a že musíte na náhradní dopravu – dalších x desítek kilometrů na jinou zastávku. V tu chvíli, kdy máte časovej harmonogram na celý den, rezignujete. A prostě se rozhodnete, že tím autem dojedete až na vlak do Calpe. Jako správnej rebel 😀

Přes obavy, že nebudeme mít kde zaparkovat, se konečně něco podařilo a my si letěli koupit lístek na vlak. To, že nám o deset minut ujel vlak, kterým jsme plánovali jet, vem čert. Proč vám to píšu? Občas se život trochu zkomplikuje a vy máte pocit, že vám hází klacky pod nohy. Pro nás to menší komplikace byla, protože bydlíme v místě, které je pěšky prostě daleko…od všeho. Díky problémům s autem jsme ale vyrazili vlakem, což byla naprostá bomba – takový výhledy na celé pobřeží jsem snad nezažila –  z auta to prostě neuvidíte. Objevila jsem spoustu míst, kam se ještě musíme zajet podívat a co víc, potvrdilo se mi, že i na první pohled méně komfortní cestování může být vlastně lepší a komfortnější. No, ale aby toho nebylo málo…pokračujeme 😀

Ve středu mi přiletěl muž do Valencie. To, že jsme ho nemohli vyzvednout na letišti mě mrzelo, ale nějak jsem se s tím smířila. A hlavně, on to autem zvládne levou zadní, má přece navigaci a je šikovnej. Menším (větším) zádrhelem se stal telefon, kterej asi není zvyklej na tak intenzivní výdej dat, a prostě se rychleji vybíjel. Tak rychle, že mi Vojtí volal 70 kilometrů od nás, že má pět procent baterky, a že to asi nezvládne dojet až k nám. Domluvili jsme se, že když do hodiny nedorazí, sjedeme pro něj – opět na rebela – a záchytným bodem se stal kruháč u lodí. Hodina pryč, Vojtí nikde. Jedeme tedy pro něj. U lodí není. Čekáme dvacet minut…nic. To už jsem tedy začala slušně panikařit. Přemýšlíme, jak tuhle situaci vyřešit. Ocitly jsme se v době, kdy se lidi museli obejít bez telefonu a prostě se na spoléhat na to, že ten druhej bude předvídat :D. Čekáme a doufáme, že ukáže…po nějaké době vidím auto odpovídající popisu a v něm Vojtu. No dovedete si představit, jak se mi ulevilo. Pro upřesnění – nabíječka na iphone mu nefungovala (kvalitní apple), komplikovanou cestu k domku si nepamatuju ani JÁ doteď (a to asi po 6 letech, co sem jezdíme) a byly dvě ráno, takže velmi malá pravděpodobnost, že byste se na někoho dozvonili s tím, jestli si můžete zavolat, a on by s vámi nevyrazil dvěře :D. Letos je to tedy o něco veselejší a pestřejší!

Doufám, že jste se článkem prokousali až sem – nevídaně jsem se rozepsala – a pokud máte podobnou historku, určo se o ni se mnou podělte v komentářích <3 Mějte se krásně a vidíme se brzy!